Příbuzenská plemenitba II.

Porozumět genetice není pro mnoho z nás úplnou samozřejmostí. Proto je nezbytně nutné, abychom si tyto teorie osvojili a následně využili v praxi.

Předkládám velmi zajímavý článek, z kterého se dá mnohým věcem lépe porozumět a pochopit základy genetiky, které lze s úspěchem využít v našich chovech. I když chovatel s příbuzenskou plemenitbou nesouhlasí, přesto by ji měl začít studovat a zdokonalovat se ve znalostech dané ,,problematiky". Nemusí to být v počátcích výstavby chovu, ale jednou přijde doba, kdy každý  chovatel zapřemýšlí, zda nepřišel správný čas, vyzkoušet níže zmíněnou chovatelskou metodu.

Podmínkou všeho je mít kvalitní chovná zvířata, z nich vytvořeny linie a jako jedna z nejdůležitějších podmínek je znalost svých chovných jedinců, několika generacemi nazpět. Pak se můžeme pokusit zprvu o vzdálenou příbuzenskou plemenitbu a dle výsledků na ni navazovat.

 

GENETIKA A CHOV  


Základem chovatelské činnosti je volba chovného páru, při kterém vybíráme
především podle plemenných znaků obou jedinců. Obecná chovatelská praxe či zásada je
spojovat podobné s podobným, což dává opět podobné. Tento způsob spojování rodičovského
páru se nazývá volba stejnorodá. Používá se k upevňování požadovaných znaků a s výhodou
se uplatňuje při vysoce vyrovnaném a kvalitním chovu. Při odstraňování některých
nedostatků v chovu se využívá volba vyrovnávací : ta spočívá v zásadě, že pro nápravu
nežádoucího znaku u jednoho z rodičů k němu vybereme jedince, který tento znak
nevykazuje.

Selekce a selekční postupy


Selekce je metoda chovatelské práce, která umožňuje používat k dalšímu chovu jen
zvlášť vybraných jedinců a uplatnit jejich vlastnosti v potomstvu. Bez účinné selekce a
vhodné metody plemenitby není cílevědomá šlechtitelská práce vůbec myslitelná. Cílem
selekce je produkce nové generace zvířat, která by byla lepší než generace předchozí.
Typy selekce
a/stabiliziční - při ní vyřazujeme jedince s extrémními hodnotami v daném znaku nebo
vlastnosti.
b/ distruktivní (dvojsměrná) - je opakem selekce stabilizační. Při ní si vybíráme extrémní
jedince v daném znaku, a tak vlastně šlechtíme dva odlišné rázy, typy apod.
c/ direkcionální - nasměrovaná na výběr jedinců, kteří nejvíce odpovídají našim ideálům.


Selekční postupy
1. Selekce tandemová - při ní se nejdříve vybírají jedinci k další plemenitbě podle jednoho
znaku, a až tímto znakem disponuje celá populace nebo alespoň její podstatná část, tak je
výběr veden podle dalšího znaku atd. Tento postup se v praxi málo využívá
2. Selekce podle nezávislých výběrových úrovní - při tomto selekčním postupu se stanoví
limity pro jednotlivé znaky a vlastnosti a v chovu se využívá jen těch zvířat, která těchto
limitů dosáhnou.
3. Simultánní selekce pomocí selekčních indexů. Selekční index je číslo, které udává
nevýhodnost genotypu daného jedince v populaci, jinými slovy, je odhadem souhrnné
plemenné hodnoty jedince, komplexním vyjádřením celkové plemenné hodnoty zvířete.
Význam každého ze sledovaných znaků je vážen relativní hodnotou, při čemž se přihlíží ke
genetickým a fenotypovým korelacím mezi těmito znaky. Konstrukce takového indexu je
dosti náročná. Někdy ovšem postačí index zcela jednoduchý, jako je např. bodový index, kde
jde o celkový součet bodů za jednotlivé znaky. Každý znak je podle své důležitosti vyjádřen
určitým počtem bodů. Jde o moderní velmi progresivní selekční postup.
Abychom zvoleným selekčním postupem dosáhli co nejrychleji žádaného cíle -
zlepšení potomstva v požadovaných znacích a vlastnostech, je třeba vybírat rodičovské páry
ke vzájemnému spojování podle jejich genotypů. Víme, že to, co můžeme na zvířeti pozorovat
(exteriér), je jeho fenotyp - vnější vyjádření genotypu v podmínkách prostředí.
Úspěch selekce však záleží v umění využít selekce genotypové. Pro selekci jsou především
rozhodující ty vlastnosti, které jsou vysoce dědivé.
Můžeme vycházet z jednoduchého závěru : Zvíře výborného fenotypu nemůže mít
špatný genotyp. Platí to však i naopak : Zvíře výborného genotypu ve špatných podmínkách
nebude nikdy výborného fenotypu !!! Proto musí být selekce taková, abychom poznali nejlepší
genotypy v populaci a dovedli je vhodnou kombinací znaků a vlastností využít k produkci
ještě lepšího potomstva. K poznání genotypů jednotlivých chovných jedinců, které využíváme
v reprodukci, nám slouží nejrůznější metody. Obecně je nazýváme metody kontroly
dědičnosti.


Možnosti a rizika příbuzenské plemenitby

Jedno z nejdůležitějších témat v souvislosti s genetikou je v chovatelství bezesporu
příbuzenská plemenitba ( Inzucht, Inbreeding). Je to metoda chovu často zatracovaná, jindy
naopak upřednostňovaná, jeden chovatel v ní vidí ten největší přínos ve svém chovu, jiný ji
pokládá za původ toho nejhoršího, co v chovu existuje. Nicméně příbuzenská plemenitba je
pouze jednou z běžně používaných metod v chovu. Její výsledky záleží především na tom,
s jak kvalitním chovným materiálem se pracuje a jak dalece chovatel rozumí zákonům
dědičnosti. Pokud chovatel použije po genetické stránce kvalitní chovné jedince, pak je
výsledek dobrý. Pokud chovatel dobře nezná „svůj genetický materiál“ a použije nevhodné
jedince, je zřejmé, že výsledek musí být špatný. V zásadě je zřejmé, že platí všeobecně
uznávané pravidlo, že příbuzenská plemenitba, je metodou kontroly genetického zdraví
populace. Příbuzenská plemenitba je nutná, pokud chceme udržet určitý typ daného plemene,
pokud chceme upevnit znak, který je pro naše plemeno žádoucí či vyžadovaný. Stejně tak
kdyby nikdo nepoužíval příbuzenské plemenitby, existovalo by podstatně méně mutačních druhů.
Co je tedy, jednoduše řečeno, podstatou příbuzenské plemenitby? V zásadě jde o
opakování se některých předků v rodokmenu určitého jedince. Znamená to, že zvíře pocházející
z příbuzenské plemenitby, bude mít v rodokmenu méně předků než jedinec z nepříbuzenské
plemenitby. Dále je jasné, že vlohy onoho opakujícího se předka (může být jeden i více)
budou u potomstva „nahuštěny“ – „koncentrovány“. V praxi jde tedy o to, že při příbuzenské
plemenitbě jsou spolu spojováni jedinci, kteří mají mezi svými předky jednoho či více předků
stejných – společných, jsou to tedy jedinci navzájem příbuzní. Potomci z takového spojení
v sobě budou mít nahromaděny vlohy společného předka (nebo více předků) a bude se mu
(jim) více podobat než předkům ostatním. A nyní zpět k základům genetiky.
V jádře každé normální tělní buňky jsou patrny v době jejího dělení pentlicovité až
tyčinkovité útvary – chromozomy. V těchto chromozomech jsou v řadě za sebou (lineárně)
umístěny geny, vlohy, základní hmotné jednotky, nositelé dědičnosti. Pro nás je to dostatečná
informace, pokud pochopíme, že geny jsou nejmenší jednotky dědičné informace. Na
chromozomu má každý gen své určité místo. Každý znak je podmíněn nejméně jedním párem
vloh, genů. Párové vlohy, též alelomorfní faktory nebo krátce alely, v jednom vlohovém
neboli alelickém páru, jsou každá odjinud. Jedna pochází od otce a druhá od matky. To
znamená, že polovina celé vlohové výbavy jedince je od jednoho a druhá od druhého z rodičů.
V jednom vlohovém páru mohou být vedle sebe dvě alely pro určitý znak úplně stejné,
stejnocenné, anebo mohou být vedle sebe dvě alely různé, nestejnocenné. Jsou-li různé, je-li
každá jiná, pak jedna převládá nad druhou, dominuje nad ní (to je alela dominantní), a druhá
alela své párové partnerce ustupuje, je vůči ní recesivní. Za této situace říkáme, že jedinec je
pro daný znak, znak příslušným alelovým párem ovládaný, založen heterozygotně. Jsou-li
vedle sebe ve vlohovém páru dvě stejnocenné alely, je jejich nositel pro příslušný, tímto
alelickým párem ovládaný znak založen homozygotně. Přitom mohou být vedle sebe dvě
úplně stejné alely dominantní, jako dvě stejné alely recesivní. V prvním případě je takový
jedinec pro daný znak (ovládaný alelovým párem) založen dominantně homozygotně,
v druhém případě je založen recesivně homozygotně. Spojí-li se spolu dva homozygoti pro
určitý znak, ať už dominantní nebo recesivní, dají potomstvo, které bude všechno v tomto
znaku založeno homozygotně. Jestliže se ale spojí dominantní homozygot s recesivním
homozygotem (pro určitý znak), dají potomstvo, které bude všechno v daném znaku založeno
heterozygotně. Díky koncentraci vloh určitých jedinců ve vlohové výbavě potomstva
chovaného příbuzensky přibývá potom v populaci homozygotů na úkor heterozygotů.
Příbuzenskou plemenitbou se tedy koncentrují jak vlohy pro znaky žádoucí, tak vlohy pro
znaky nežádoucí. V tom je tedy ona „výhoda“ a zároveň „riziko“ příbuzenské plemenitby. O
tom, že jsou v populaci vlohy recesivní povahy pro některé nežádoucí znaky, nemusíme totiž
dlouho vůbec vědět. Dalo by se říci, že se tyto vlohy skrývají. Skryty zůstávají potud, pokud
jsou v alelových párech (odpovídajících za příslušné znaky) spolu s nimi alely dominantní.
Dominantní alela, převládající svým účinkem nad účinkem alely recesivní, nedovolí svojí
ustupující párové družce, aby se projevila. Ta se může projevit až tehdy, když se setká se
stejnou recesivní alelou. Přibývá-li příbuzenskou plemenitbou v populaci homozygotů (jak
dominantních, tak recesivních), může se stát, že se v potomstvu najednou, jakoby „z ničeho
nic“ objeví nežádoucí znak recesivní povahy. Pochopitelně – stejně tak se může stát, že se
projeví znak žádoucí. Ne všechny nežádoucí znaky jsou podmíněny recesivními vlohami a ne
všechny znaky žádoucí jsou podmíněny vlohami dominantními. Z toho plyne poučení:
příbuzenská plemenitba je dobře použitelná tehdy, když chovatel pracuje s chovným
materiálem po genetické stránce známým. Je ale více či méně riskantní, pracuje-li
chovatel s genetickým materiálem málo známým či zcela neznámým.
Příbuzenská plemenitba může být různě intenzivní. Známe a rozeznáváme
příbuzenskou plemenitbu mírnou, čili vzdálenou, kdy se spojují např. bratranec a sestřenice,
příbuzenskou plemenitbu blízkou či úzkou, kdy se spojují např. sourozenci vlastní po jednom
z rodičů, a konečně příbuzenskou plemenitbu nejužší – nazývanou též pokrevní plemenitba
(incest), při které se spojují sourozenci vlastní po obou rodičích nebo rodiče s dětmi (syn
s matkou, dcera s otcem).


Co je vlastně podstatou příbuzenské plemenitby?

Je to opakování se některých předkův rodokmenu určitého jedince. Znamená to, že tento jedinec (produkt příbuzenské plemenitby)
má v daném počtu generací méně předků než jedinec vzniklý náhodným připařováním. Dále
je zřejmé, že vlohy onoho opakujícího se předka (nebo více předků) budou u jedince
vzniklého příbuzenskou plemenitbou nahuštěny, koncentrovány. Prakticky to znamená, že při
inbreedingu jsou spolu pářeni samec se samici, kteří mají mezi svými předky nějakého společného
předka. Potomstvo takovéhoto spojení bude v sobě mít nahromaděny vlohy tohoto předka a
bude se mu více podobat než předkům jiným.
Jak je to možné, nám objasní genová teorie dědičnosti. V jádře každé buňky jsou v
době jejího dělení patrny pentlicovité útvary zvané chromosomy. V těchto chromosomech
jsou určitým způsobem lokalizovány geny, vlohy - nositelé genetické informace. Každý znak
či vlastnost, kterou můžeme u zvířete popsat, či jinak charakterizovat, je podmíněn jedním párem
vloh - genů. Každá vloha z tohoto páru pochází odjinud. Jednu získá potomek od matky,
jednu od otce. To znamená, že na genové výbavě potomka se podílí oba rodiče stejným dílem.
V jednom vlohovém neboli alelickém páru se mohou nacházet obě alely stejné, obě se podílí
na fenotypovém projevu stejným dílem - v tom případě hovoříme o tom, že znak je založen
homozygotně. V druhém případě jsou alely v jednom páru rozdílné, jedna alela převládá
(dominantní) nad druhou (alela recesivní), hovoříme o založení heterozygotním. V případě
heterozygotního založení mohou stát vedle sebe jak alely dominantní (dominantní
homozygot), tak alely recesivní (recesivní homozygot). Spojí-li se mezi sebou dva
homozygoti pro určitý znak, ať už dominantní nebo recesivní, dají potomstvo, které bude
všechno založeno homozygotně. Jestliže se ale spojí dominantní homozygot s recesivním
homozygotem (pro určitý znak), dají potomstvo, které bude všechno založeno heterozygotně.
Díky koncentraci vloh určitých jedinců ve vlohové výbavě potomstva plemeněného
příbuzensky, přibývá potom v populaci homozygotů na úkor heterozygotů. Příbuzenskou
plemenitbou se tedy koncentrují vlohy a to jak vlohy žádoucí, tak vlohy nežádoucí. V tom je
vidět riziko i výhody příbuzenské plemenitby. V každé populaci jsou určité vlohy pro
nežádoucí znaky (různé genetické vady, jako např. francouzské pelichání,nádorová onemocnění,...apod.),
které se nemusí projevit i několik generací. Je to způsobeno tím, že tyto vady jsou v drtivé
většině založeny recesivně, tudíž jsou skryté, neboť jejich účinek je tlumen alelou dominantní.
Recesivní alela se projeví až tehdy, dojde-li k setkání s jinou recesivní alelou. Přibývá-li v
populaci díky příbuzenské plemenitbě homozygotů, může se stát, že se ve zdánlivě zdravém
chovu jakoby z ničeho nic objeví nežádoucí znak. Pochopitelně, může dojít i k tomu, že se
projeví znak žádoucí. Z toho plyne, že příbuzenská plemenitba může být použita s výborným
výsledkem, pracujeme-li s chovnými zvířaty po stránce genetické známými a zdravými.
Opačný případ je více či méně riskantní.

Malé odlehčení nakonec   smileysmileysmiley

 

I takhle může dopadnout naše ..šlechtěnífrownfrown  frown"     
 

Kontaktní údaje

František Matůšů   
Dr. Stojana 97
768 24 Hulín
Tel: +421 606 228 241

E-mail: fr.matusu@seznam.cz

http://www.frmatusuvystavniandulky.websnadno.cz/

 

 

TOPlist